Online operní průvodce a synopse k opeře AIDA Giuseppe Verdiho
Verdi vytvořil operou “Aida” jeden z absolutních vrcholů operní historie a nabízí milovníkům hudby vše, co opera umí. Popularita díla je nezlomná: Masové scény jako Triumfální pochod nadchnou širokou veřejnost, intimní scény jako loučení Aidy a Radamese dojmou milovníky a fanoušky opery.
Přehled a rychlý přístup
Obsah
I. dějství (scéna v paláci, scéna v Templu)
Akt II (scéna Vítězství)
Akt III (scéna na Nilu)
Akt IV (scéna soudu, scéna smrti)
Významné události
Se quel guerrier io fossi … Celeste Aida
Ciel mio padre (nilský duet)
E in poter di costor io lo gettai
O terra addio (Láska smrt)
Role a synopse
Premiéra
Káhira, 1872
Libretto
Antonio Ghislanzoni, podle přípravné práce Camilla du Locle a Edouarda Marietta (možná podle Metastasiovy Nitteti)
Hlavní role
Aida, otrokyně na egyptském dvoře a dcera Amonasrova (soprán) Amonasro, král Etiopie (baryton) - Faraon, král Egypta (bas) - Amneris, dcera faraonova (mezzosoprán) - Radames, egyptský válečník (tenor) - Ramphis, náčelník kněží (bas).
Doporučení nahrávky
DECCA, Leontyne Price, Jon Vickers a Robert Merrill pod vedením George Soltiho a sboru a orchestru Římské opery.
Komentář
Neobvyklá historie původu
Verdimu bylo téměř šedesát let, když napsal operu Aida. Chtěl odejít do důchodu, ale egyptský místokrál ho požádal, aby napsal operu k otevření káhirské opery. Verdi tehdy, aby žádost odmítl, jmenoval nehorázně vysokou částku, která byla k jeho překvapení přijata. Čím déle na ní pracoval, tím více se pro ni nadchl, až se nakonec spolu s Othellem stala jeho snad největším dílem.
Verdi měl na kompozici opery málo času, termín odevzdání byl stanoven na rok 1871. Současně se pod Mariettovým dohledem vyráběly autentické scénické materiály a kostýmy. Prusko-francouzská válka však vše zmařila, protože v Paříži vyrobené kulisy byly zablokovány a představení muselo být o rok odloženo.
Neobvyklé libreto
Verdiho samozřejmě nemotivovaly všechny peníze, ale byl to Camille du Locle, divadelní ředitel Opéra comique a libretista, který Verdimu následně zaslal textové a obrazové skici. Podporu našel u archeologa Edouarda Marietta, který zajistil autenticitu a rozvinul myšlenku děje. Verdiho nápad velmi zaujal a rozhodl se dílo zhudebnit, což bylo velmi neobvyklé, neboť v minulosti vycházel při tvorbě libret z pevné základní literatury (Byron, Schiller, Voltaire, Dumas, Scribe…). V pozdějších letech se ukázalo, že Mariette možná převzal nápad z poměrně málo známého libreta pozdního mistra Opery seria Metastasia, které mohl orientalista Mariette dobře znát. Osvědčený libretista Antonio Ghislanzoni však následně napsal libreto s energickým vlivem Verdiho a Giuseppiny Strepponiové.
“Tinta” Aidy
Jako vždy na začátku kompozičního procesu začal Verdi definováním takzvané “Tinta musicale”, několika základních principů zhudebnění.
Důležitým základním principem Aidy byla “Varietà”, kontrastování protikladů. Na jedné straně stojí milostný vztah, ztělesněný Aidou a Radamesem, na straně druhé vztah státní moci, ztělesněný kněžími. Toto pole napětí doplňuje drama Amneris. Verdi rozvinul motivy vzpomínání, které jsou opakovaně citovány. Motiv lásky a motiv kněze najdete v části věnované předehře. Kromě toho jsou zde dva motivy Amneris.
Dalším aspektem “Tinta” jsou mešní scény. Verdi nechal speciálně pro ně vyvinout nástroj, takzvanou Aidinu trubku, kterou slyšíme například v Triumfálním pochodu Verdi záměrně použil masové scény, aby vytvořil kontrast k mnoha lyrickým scénám, které slyšíme například v dojemných duetech mezi Radamesem a Aidou.
Posledním aspektem Tinta jsou četné duety. Zatímco klasických árií napočítáme celkem jen tři (“Celeste Aida”, “Ritorna vincitor” a “O patria”), duetů napsal Verdi šest, z nichž nejslavnějším se stal závěrečný duet “O terra addio”.
Vysoká bé z “Celeste Aidy”
Zajímavý konflikt provází závěr “Celeste Aidy”. Stejně jako Rossini nebyl Verdi vyznavačem hřmotného vysokého C; naopak, až na jednu výjimku ho pro tenor nikdy nezkomponoval (v “La forza del destino” ho napsal pro tenor premiéry, ale později ho stáhl). Na závěr árie “Celeste Aida” napsal béčko v pianu, ale v průběhu desetiletí se mezi tenory stalo běžnou praxí zpívat je ve vysokém béčku ve forte, aby donutil publikum tleskat jejich vstupní árii. Postupem času se to stalo očekáváním publika, jak můžeme vidět z následující anekdoty: “Slavný tenorista Carlo Bergonzi byl nejen vynikající tenorista (Radames byl jednou z jeho nejlepších rolí), ale také vynikající hudebník. Proto pro něj bylo samozřejmostí zazpívat na závěr béčko v klavíru, což však nebylo vždy po chuti publiku. Tak musel v Teatro Regio v Parmě zažít, že publikum protestovalo, když zazpíval závěrečné bé z Celeste Aidy v obtížném klavíru. Do tohoto operního domu už nikdy nevstoupil”. (Fischer, Grosse Stimmen).
Zajímavá je historka o spolupráci dirigenta Artura Toscaniniho a tenoristy Richarda Tuckera. Toscanini (1867-1957) se s Verdim osobně znal. “V mladém věku, kdy už byl uznávaným kapelníkem, se dočasně vrátil na svou židli ve violoncellové sekci La Scaly a zúčastnil se jako violoncellista premiéry Verdiho Otella (La Scala, Milán, 1887) pod skladatelovým vedením. Na Verdiho, který si obvykle stěžoval, že dirigenti nemají nikdy zájem dirigovat jeho partitury tak, jak je napsal, udělaly dojem zprávy Arriga Boita o Toscaniniho schopnosti interpretovat jeho partitury.” (zdroj: Wikipedie) Když Toscanini dirigoval představení s Tuckerem, “…Toscanini trval na tom, aby vysoké B bylo na konci zpíváno klavírně, jak to Verdi podle jeho názoru zamýšlel. Tucker s tím měl potíže, a tak Toscanini zavedl kompromisní řešení: nechal tenoristu zazpívat béčko, pak sestoupit o oktávu níž a zopakovat střední béčko v pianu.
Kdo byl nejlepší Aida?
Tato otázka už dlouho hýbe myslí lidí. Byla to Callasová, Leontyne Priceová nebo Tebaldi?
Roli Aidy je obtížné zpívat. V celé opeře má Aida vysoký jevištní projev s dlouhými pasážemi, což vyžaduje velkou výdrž pro zvládnutí mnoha obtížných pasáží, jako je například exponované vysoké C v nádherné árii “O patria”.
Kdo byl v Aidě nejlepší? V padesátých letech byla opera natočena třikrát s těmito třemi skvělými sopranistkami. Mnozí dali svůj hlas Leontyne Price, kterou známý kritik John Steane označil za “nejlepší Verdiho sopranistku století”.
Protiklerikální Verdi
Verdi vlastně hudebně i dramaticky vyjádřil, že za neštěstím milenců a za trůnem jako hybnou silou stojí kněží. Ne král je skutečným nositelem moci, ale velekněz. Ve všech důležitých zlomových okamžicích rozhoduje velekněz Ramphis. Závěrečný rozhovor mezi Amneris a Radamesem a následná soudní scéna čtvrtého dějství, která končí slavnostním triumfálním zpěvem kněží a současně jejich prokletím Amneris, lze v emotivním dramatu jen stěží překonat. O Verdim se říká, že nenáviděl duchovenstvo, a to se zde projevuje.
Světová premiéra
Verdi nebyl mezi účastníky káhirské premiéry na Štědrý den roku 1872. Dirigent představení mu dopisem podal zprávu o kladném ohlasu publika. Italská premiéra o měsíc později v Miláně měla ohromný úspěch a dílo se rychle hrálo na jevištích po celém světě a dodnes patří k nejpopulárnějším dílům operní historie.
AIDA ACT I
V předehře Verdi odhaluje dvě základní témata opery. Začíná Aidiným snem o štěstí a spojuje s ním tzv. milostný motiv:
Proti tomuto snu však stojí státní rozum. Asi po 1,5 minutě zazní motiv kněží, nejprve tiše a pak v dlouhém crescendu stále naléhavěji:
Sinfonia – Abbado
Celeste Aida
Aida, dcera etiopského krále Amonasra, je otrokyní na egyptském dvoře. Etiopští válečníci zaútočí na Egypt, aby Aidu osvobodili. Radames sní o tom, že se z boje proti Etiopanům vrátí ke své tajné lásce Aidě ověnčené vavřínovým věncem.
Verdi nabízí roli Radamese značné obtíže. Jedná se o roli “lirico spinto”, tedy mladistvého hrdinského tenora. Radames musí být schopen zpívat jak velké hrdinské árie, tak lyrické klavírní pasáže. Hned na začátku musí chudák Radames zazpívat velkou árii “Celeste Aida”, a to bez rozehrání. Někteří tenoristé považují Celeste Aidu za nejtěžší Verdiho tenorovou árii.
Tenorový hlas musí vydržet ostré tóny trubky a držet krok s vřelostí dechových nástrojů. Musí být také jistý ve vysokých tónech. Árie, která je další obtížností, začíná bez doprovodu orchestru. V árii se několikrát střídají póly boje (“un esercito di prodi, da me guidato”) a lásky (“Celeste Aida”). Milostné pasáže je třeba zpívat s velkým legatem a někdy v krásném pianissimu.
Poslechněte si Jussiho Björlinga a Placida Dominga, dva vynikající interprety této role. Začněme Jussim Björlingem, kterého mnozí označují za nejlepšího Verdiho tenoristu 20. století.
Se quel guerriero io fossi…Celeste Aida (1) – Björling
Se quel guerriero io fossi…Celeste Aida (2) – Domingo
Richard Tucker
Další interpretace je od Richarda Tuckera, snad největšího amerického operního pěvce 20. století. Narodil se v New Yorku jako Reuben Ticker a své pěvecké vzdělání zahájil jako chazzan (kantor). Průlom “přišel s legendárním představením Aidy, které dirigoval Arturo Toscanini, bylo nahráno a stalo se legendou. Byla to první televizní opera, která byla vysílána po celém světě (concertante)… Tato nahrávka se proslavila finále árie Radames “Celeste Aida”. Toscanini trval na tom, aby vysoké Bb bylo na konci zpíváno klavírně, jak to podle jeho názoru Verdi plánoval. Tucker s tím měl potíže a Toscanini zavedl kompromisní řešení: nechal tenoristu zazpívat B forte, pak sestoupit o oktávu níž a zopakovat střední B v pianu.” (Fischer, grosse Stimmen)
Se quel guerriero io fossi…Celeste Aida (2) – Tucker
Bergonzi a vysoké B
Konečně čtvrtá nahrávka Celeste Aidy. Bergonzi byl nejen vynikající tenorista (Radames byl jednou z jeho přehlídkových rolí), ale také vynikající hudebník. Bylo pro něj tedy samozřejmostí zazpívat na konci béčko v pianu, což nebylo vždy po chuti publiku. V Teatro Regio v Parmě tak musel “zažít, že publikum protestovalo, když v této obtížné klavírní pasáži zazpíval závěrečné B z Celeste Aidy. Do tohoto operního domu už nikdy nevstoupil”. (Fischer, velké hlasy)
Celeste Aida (3) – Bergonzi
Synopse: Kněz vyzývá Egypťany k odporu proti nepřátelům. Ve velkolepé masové scéně kněz a král bičují masy.
Una grande scena di coro con l’irresistibile inno degli egiziani guerrieri.
Su! del Nilo al sacro lido – Karajan
Aidin vnitřní konflikt
Synopse: Aida je otrokyní Amneris, dcery faraona, který rovněž miluje Radamese. Je rozpolcená mezi láskou k vlasti a k Radamesovi.
Vzrušený recitativní úvod, který svědčí o její věrnosti vlasti, vynese její hlas do vysoké Des. Krátce nato však zazní milostné téma “e l’amor mio” a árie se stává dojemnou prosbou k bohům o milost. Přesto předjímá budoucnost, nikoli však za lásku k Radamesovi, ale za vykoupení skrze smrt.
Ritorna vincitor…Numi-o pietà – Cena
Possente Fhta
Synopse: Před jmenováním Radamese egyptským kapitánem se koná rituál kněžek
Exotická árie kněžky “Possente Fhta” je lahůdkou, kterou si nesmíte nechat ujít. Teresu Stich-Randall krásně doprovází harfa a nebeský sbor pod vedením Artura Toscaniniho.
Possente ftha – Toscanini/Stich-Randall
Název custode vindice
Synopse: V této scéně je Radames slavnostně jmenován generálem Egypťanů.
Poslechněte si další nádhernou pasáž s Jussim Björlingem “Mortale diletto ai numi…. Nume custode vindice” vynikající duet zpívaný společně s Borisem Christoffem, kde švédský tenorista zastiňuje sbor “neuvěřitelnou energií” (Kesting).
Mortal diletto ai numi… Nume custode vindice – Björling / Christoff
AIDA ACT II
Amneridiny intriky
Synopse: Amneris chce zjistit, zda její otrok Aida miluje Radamese. Amneris Aidě řekne, že Radames padl. Aida ve smutku vyzná Amneris svou lásku k Radamesovi. To potvrzuje Amneridiny obavy z Aidiny lásky k Radamesovi. Ženy tedy stojí proti sobě, Amneris je sžírána žárlivostí a Aida oplakává Radamese (“Pieta ti prenda del mio dolor”). Kněží zároveň vyzývají lid k boji proti útočníkům.
Tato tři témata se působivě prolínají v dalších dvou skladbách.
Pieta ti prenda del mio dolor – Callas / Barbieri
Su! del Nilo al sacro lido… Numi, pieta – Callas a další
Triumfální pochod – Verdiho tinta
Egypťané dokážou útočníky odrazit. Amneris přikáže Aidě, aby ji doprovodila na Slavnost vítězství, kde se koná oslava Radamese a jeho vojska.
Verdi pro tuto operu z faraonského Egypta vymyslel “Aidinu trubku”. Má moderní ventil, který je historicky neudržitelný. Verdi se vyjádřil takto: ,,Vždyť je to taková trubka: “Reprodukovat pravdu je možná dobré, ale vymyslet pravdu je lepší, mnohem lepší”. Pro Verdiho to byl stylistický prostředek (tzv. “tinta musicale”) k vytvoření charakteristického obrazu opery.
Vrcholem návštěvy operního domu je Triumfální pochod s Aidinou trubkou. Poslechněte si a poslechněte si tuto pasáž v krásném videu z Metropolitní opery.
Triumfální pochod – Abbado
Synopse: Faraon rozhodl (na Radamesovo přání), že se zajatí útočníci mohou vrátit. Pouze Aida a Amonasro (etiopský král se převlékl za důstojníka a je mluvčím zajatců) jsou drženi jako rukojmí. Faraon dává Radamesovi za odměnu svou dceru Amneris za manželku.
AIDA ACT III
Synopse: Na březích Nilu. Amneris se v předvečer svatby vydává k Nilu, aby se pomodlila. Tam Aida tajně čeká na Radamese. Stýská se jí po vlasti.
O Patria mia je melancholická árie zpívaná v náladě úplňkové noci na Nilu. Začátek se nese v pochmurné náladě, neboť Aida se obává, že svou vlast už nikdy nespatří. Z této nálady se pomalu probouzí až do “l’ultimo addio”. Nostalgická hobojová kantiléna uvádí téma vlasti. Obrazy její vlasti jsou vyvolány. Zoufalství se projevuje v opakovaném opakování “mai piu”. V “che un di promesso” se hlas zintenzivňuje a další o patria je doprovázeno intenzivním zvukem orchestru. V závěru “non ti vedro” opět navazuje na náladu začátku, tentokrát s nádhernými vysokými tóny a za doprovodu hoboje. Árie končí krásným vysokým pianissimem C.
Začněme Leontyne Price Fischer popisuje její hlas takto: “Jako jevištní herečka zůstala Leontyne Price v gestech klišé ze starých operních časů. To, v čem byla skvělá, byl její fenomenální hlasový materiál a jeho umělecké využití. Často popisovaný hrdelní zvuk afroamerických zpěvaček se v jejím hlase nedal najít, zato disponovala tím, co angličtina nazývá “smoky”. Zpívala dvěma jasně oddělenými barvami hlasu: Mimořádně svěží střední rozsah a hluboký rozsah, připomínající alt, měly onen kouřový charakter, plynulý vysoký rozsah zněl jasně a čistě a zůstal nenapjatý až do nejvyšších oblastí.” (Fischer, Grosse Stimmen).
O patria mia (1) – cena
Pro srovnání si poslechněme, jak Legge a Kesting popisují hlas Marie Callasové: “Maria Callasová disponovala podmínkou sine qua non pro velkou kariéru, totiž okamžitě rozpoznatelným témbrem. Hlas byl objemný a v nejlepších letech měl rozsah téměř tří oktáv, i když nejvyšší výšky nebyly vždy zajištěny a hloubky… neměly sílu udržet tóny. Kvalita zvuku byla luxusní, technické schopnosti fenomenální. Callasová měla vlastně tři hlasy, které mohla libovolně zabarvovat: Nejprve vysoký koloraturní soprán, dalekosáhlý a hbitý, jasný a brilantní, ale také, když chtěla, zakalený a neprůzračný. Ani s těmi nejsložitějšími fioriturami neměla žádné hudební ani technické problémy, které by musela překonávat. Její chromatické běhy, zejména dolů, hladce klouzaly po… Střed hlasu byl temný a mírně zastřený. Byl to její nejvýraznější rejstřík, v němž dokázala vyloudit nejplynulejší legato. Zde vytvářela svůj jedinečný a velmi osobitý zvuk, někdy jako by zpívala do láhve”.
O patria (2) – Callas
V roce 2017 debutovala Anna Netrebko v roli Aidy. Recenze ze Salcburku a New Yorku byly vynikající.
O patria (3) – Netrebko
Milovníci starších nahrávek si přijdou na své ve třetí nahrávce s Gianninou Arangi-Lombardi, zpěvačkou z zlatého věku Poslechněte si, jak její hlas klouže do vysokého C (4:45), je to nesrovnatelné.
O patria mia (4) – Arangi-Lombardi
Klikněte na tento odkaz pro další informace a videa árie “O PATRIA MIA” na YouTube.
Velký nilský duet
Dostáváme se k duetu “Ciel…mio Padre”.
Synopse: Aida čeká na Radamese. Překvapivě se objeví Amonasro a naléhá na Aidu, aby se Radamese zeptala na tajnou cestu egyptské armády. Zpívá o krásách Etiopie a apeluje na Aidin smysl pro povinnost. Aida, rozpolcená mezi věrností vlasti a zradou Radamese, odmítá.
Poslechněte si dva skvělé duety v této dramatické nilské scéně. Vedle Callas / Gobbi jsem do playlistu pro nadšence uložil i nahrávku dvojice de Luca / Rethberg.
Ciel…mio Padre (1) – Callas / Gobbi
Ciel…mio Padre (2) – Rethberg / deLuca
Synopse: V další scéně Aida navrhne Radamesovi, aby s ní utekl do Etiopie, a společně sní o své budoucnosti.
Kesting: “Děkuji vám, že jste přišli: Tato scéna je jedním z nejvzrušivějších momentů Verdiho pěveckého díla. Björling nejenže zpívá s vibrující intenzitou, ale frázi “il ciel de nostri amori” – vysoké B – tvoří s voňavým pianodolcem.
Duet Aida-Radames
Synopse: V další scéně Aida žádá Radamese, aby s ní utekl do Etiopie.
Aida se svůdnými zvuky za doprovodu dechových nástrojů snaží získat Radamese pro svůj plán. Výsledkem je něžně vášnivý duet obou milenců, který končí Aidiným hlasem, jenž se vzdaluje.
Kesting: “Tato scéna je jedním z nejvzrušivějších momentů Verdiho pěvecké tvorby. Björling nejenže zpívá s vibrující intenzitou, ale frázi “il ciel de nostri amori” – vysoké B – tvoří s voňavým pianodolcem.”
Fuggiam gli ardori inospiti – Björling / Milanov
Synopse: Amonasro slyší Radamese vyprávět o tajné cestě. Amonasro vykročí vpřed a Radames si uvědomí, že nechtěně zradil svou vlast. Radames tedy musí uprchnout. V tu chvíli vystoupí Amneris a obviní ho ze zrady. Amonasro ji chce zabít, ale Radames tomu zabrání, ale je zajat. Aida a její otec uprchnou.
V další části zazní čtvrté a poslední dějství Aidy. Vrcholem je “Terra Addio”, milostná smrt Aidy a Ramadese. Jako “dezert” vás čeká slavná anekdota Marie Callasové, kterou si můžete vyzkoušet v audioukázce.
AIDA ACT IV
Synopse: Amneris nabídne Radamesovi trůn a sňatek, ale Radames se zřekne.
Tento duet nekončí lyricky, ale skvělou kaballetou a orchestrálními údery, které dokumentují vnější drama tohoto osudového setkání obou.
Gia i sacerdoti adunansi – Domingo / Cossotto
Scéna velkého soudu s Amneris
Synopse: Je odsouzen k smrti zazděním do hrobky pyramidy. Amneris se marně snaží přivolat kněze, aby rozsudek smrti odvrátili. Chce zemřít ze zoufalství, protože sama Radamese vydala soudu. Scéna končí tím, jak vášnivě proklíná kněze.
(zde můžete vidět zajímavou paralelu s Nabuccem, viz část “Verdi a církev” v Portrétu Nabucca).
Tato scéna je jednou z velkých Verdiho antiklerikálních obžalob. S velkým gestem Verdi zobrazuje drama nemilované Amneris, doprovázené soudní scénou, která se odehrává uvnitř chrámu.
Poslechněte si Shirley Verrett v této skvělé scéně Amneris. Je to skvělá hudební a dramatická interpretace. Verrett zpívá soprán i mezzosoprán. Dokáže tedy zazpívat vysoké partie této scény úžasně dramaticky a působivě.
E in poter di costor io lo gettai – Verrett
O terra Addio – velké finále Aidy
Synopse: Radames byl uzavřen ve zdech pyramidy. Zaslechne vzdech a všimne si Aidy, která se vplížila do klenby. Aida a Ramades společně prožívají rozloučení se světem.
Verdi si byl dobře vědom významu této scény, která na jedné straně tvoří lyrický závěr po expresivní předchozí scéně, ale mohla být také Verdiho uměleckou labutí písní, kdyby mu o dvacet let později nechtěně zázračným způsobem nezkřížila cestu shakespearovská dramata Othello a Falstaff. Pro tuto velkolepou scénu používá především tlumené smyčce a harfy, které něžně doprovázejí znamenitou melodii zpívajících hlasů. Závěr duetu je křížem krážem přehlušen hlasy kněžského sboru a končí.
V tomto duetu uslyšíte vrchol verdiovské pěvecké kultury na těchto čtyřech nahrávkách (v této skupině chybí pouze Maria Callas).
Duet Björling/Milanov nabízí vzrušující závěr.
O terra addio (1) – Milanov/Björling
Pokud se vám tyto hlasy líbí, poslechněte si duet “Teco io sto” z “Ballo in maschera”.
Dále uslyšíme duo Caruso/Gadski. Caruso zpívá s dolorovým tónem a velkou krásou. Johanna Gadski (1872-1932) zpívá také nádherně a společně zazpívají krásné dolcissimo na závěr.
O Terra addio (2) – Gadski/Caruso
Kesting (grosse Stimmen) i Ponselleho verzi, nejen kvůli nebeskému zpěvu Rosy Ponselle, řadí k velkým momentům Verdiho zpěvu. Rosa Ponselle (1897-1981), která je odborníky často zmiňována spolu s Marií Callas jako největší sopránový hlas 20. století, nabízí touto nahrávkou velké pěvecké umění.
O terra addio 6:47 (3) – Ponselle/ Martinelli
Na závěr dvě anekdoty. První o Marii Callasové.
Případ Callasová versus Baum
Maria Callasová byla jednou z největších pěvkyň 20. století. Bohužel mohla zpívat jen asi v 500 představeních. K získání odpovědi by vám mohl pomoci následující příběh (citace z knihy Jürgena Kestingse Největší pěvkyně 20.století): “Na jednom turné… předvedla Verdiho Aidu. Její tenorový partner Kurt Baum dráždil ostatní protagonisty tím, že bez zábran seděl na vysokých tónech. Stěžovali si dirigentovi. Callasová si vzpomněla, že jí ředitel divadla ukázal starou partituru s “eflatem” pro finále druhého dějství. Nechala si od dirigenta a svých kolegů udělit “carte blanche” a dala Baumovi patřičnou lekci majákovitým, planoucím nejvyšším tónem, který tenoristu doslova šokoval. Později byl jejím partnerem a soupeřem při představení 3. července 1951 Mario del Monaco. V concertatu druhého dějství je slyšet lev řvoucí jako o život, jehož hlas je pohřben ve zvukových masách sboru – a pak do vřavy pronikne es sopránu, zářící a světélkující jako bílý plamen, který však rozpouští hmotu, z níž se skládá. Neexistuje hlas, který by takové napětí přežil bez újmy.
Poslechněte si Marii Callasovou v audio sekci pod článkem “Callasová vs. Baum”.
Maria Callas vs Kurt Baum
Moje doporučení nahrávky opery Aida
DECCA s Leontyne Price, Jonem Vickersem a Robertem Merrillem pod vedením George Soltiho a sboru a orchestru Římské opery.
Alternativou je nahrávka s Placidem Domingem, Katjou Ricciarelli pod vedením Claudia Abbada (DG).
Další skvělou alternativou je nahrávka s Jussim Björlingem, Zinkou Milanovovou a Leonardem Warrenem.
Peter Lutz, opera-inside, online operní průvodce o AIDĚ
Leave a Reply
Want to join the discussion?Feel free to contribute!