Orfeo ed Euridice by Ch.W. Gluck – the opera guide and synopsis

Online operní průvodce & synopse ke Gluckovu ORFEU ED EURIDICE

Orfeo je nejstarší operou, která je na repertoáru bez přerušení, a je jedním z nejvlivnějších děl v dějinách opery. A díky “che faro senza Euridice” se mu podařilo vytvořit první megahit v dějinách opery.

 

 

Obsah

Komentář

Akt I

Akt II

Akt III

 

 

Zajímavost

Objet d’amour

Amour, viens rendre à mon ame

Danse des furies

Laissez-vous toucher par mes pleurs

Ballet des ombres heureuses

Cet asile aimable et tranquille

Che puro ciel (Quel nouveau ciel pare ces lieu)

Che faro senza Euridice (J’ai perdue Euridice)

 

 

 

Doporučení k nahrávání

Doporučení k nahrávání

 

 

 

Premiéra

Wien 1762

Libreto

Ranieri de Calzabigi, podle řecké mytologie.

Hlavní role

Orfeo, Attický pěvec (alt nebo tenor) - Euridice, Orfeova milenka (soprán) - Kupid, bůh lásky (soprán)

Doporučení nahrávky

ARCHIV, Richard Croft, Mireille Delunsch, Marion Harousseau pod vedením Marca Minkowského a Les musiciens du Louvre.

 

 

 

 

 

 

 

Legenda o Orfeovi inspirovala mnoho hudebníků

Málokterá jiná látka byla zhudebňována tak často jako legenda o Orfeovi, velkém hudebníkovi z řecké mytologie. Již Monteverdi použil tento text k založení nové hudební formy, svého “dramma per musica”. Gluck a jeho libretista postupovali stejně jako Monteverdi a využili elementární sílu této látky. S operou “Orpheo ed Euridice” vytvořili svou první reformní operu, udělali obrovský krok do budoucnosti a zazvonili umíráčkem barokní opeře seria.

 

 

Opera seria umírá na stereotyp

V prvních čtyřiceti letech svého života působil Gluck jako hudebník doslova po celé Evropě. Získal hluboký vhled do operní praxe na kontinentu. Měl dojem, že hudební divadlo trpí šablonovitostí postav a někdy až groteskností zápletek. Proto díla zpívali zpěváci, kteří někdy hudbu ozdobili k nepoznání. Z jeviště se vytratila dramatičnost, etika a skutečné city.

Za tento styl se v 18. století postavil Pietro Metastasio, jehož libreta byla několikrát zhudebněna mnoha skladateli. Metastasiovo dílo se tak stalo dílem stylotvorným. Od roku 1730 byla Metastasiovým působištěm Vídeň, díky čemuž měl obrovský vliv i v německy mluvícím světě. Metastasiovu látku zhudebnil dokonce i Mozart (La clemenza di Tito a il re pastore).

 

Calzabigi, libretista reformních oper – drama jako základ

Aby tomu Gluck mohl čelit, byl především odkázán na vhodného libretistu, skutečného dramatika a textaře. Toho našel v osobě Raniera de Calzabigiho. Ital Calzabigi psal pro německého skladatele mimo jiné proto, že ho odpuzovalo hlučné a chaotické italské divadelnictví. Ještě v roce 1778 psal o neapolském publiku: “Koho by napadlo hrát řeckou tragédii před takovým idiotským publikem?

 

 

Gluckův a Calzabigiho nový plán

V čem tedy spočívá nový přístup Glucka a Calzabigiho zvaný “reformní opera”? Pro lepší čitelnost najdete nejdůležitější inovace oproti Metastasiově opeře seria v tabulkách.

	Opera seria (At Glucks time)	Reform opera
Expression	Affect, Virtuosity	True feeling
Priority	Music before words Coloratura	Word before Music Declamation
Action	Many acting roles Intrigues, complications, stereotypes	few acting roles straightforward action
Choir	only background	as acting person
Development of Action	only during reicitative	ongoing, scenic
Form	Secco Recitative – da capo aria	Composed through with Recitative and aria
Story	historic	mythologic

 

Byly vypuštěny nekonečně dlouhé (a nudné) secco recitativy, recitativy byly prokomponovány a zkráceny. Byla také odstraněna dominantní árie da capo (ABA’). Zatímco zpěváci ponechali skladatelovu hudbu v části A víceméně v originále, část A’ byla ponechána podle vkusu (marnivých) zpěváků s koloraturami, kadencemi a ornamenty.

Snížením počtu postav se zvýšila důležitost jednotlivých rolí. To je patrné zejména v Orfeovi; hlavní hrdina Orfeo je na jevišti po celou dobu představení.

 

 

Vídeňská verze

První verzi Orfea v italštině napsal Gluck pro sezónu 1762. Opera se setkala s příznivým přijetím, ale neměla skutečný úspěch. Gluck představil krátké, vyčištěné drama klasického charakteru. Publikum bylo zvyklé spíše na historickou heroickou látku než na klasicistní mytologickou látku. To vše se zdálo být pro barokní publikum příliš velkým krokem a bylo částečně vnímáno jako křehké a nepřikrášlené.

Gluck přesto zachoval určité prvky opery seria. Hlavní roli zpíval kastrát, deus ex macchina zajišťoval lieto fine a instrumentace odpovídala dobovým zvyklostem.

 

 

Pařížská verze z let 1774 a 1859

O deset let později následoval Gluck rakouskou princeznu Marii Antonii (svou žačku zpěvačku) do Paříže, kde se provdala za dauphina Ludvíka, který byl o něco později korunován Ludvíkem XVI. Tam si měl Gluck získat pařížské publikum svou Ifigénií v Aulidě. O půl roku později to zdvojnásobil novou verzí Orfea, nyní ve francouzské podobě “Orfea a Euridiky”.

Rozdíl mezi vídeňskou a pařížskou verzí byl obrovský. Pro přehlednost jsou nejdůležitější změny uvedeny v tabulkách, stejně jako třetí verze, takzvaná Berliozova:

 

	Wien	Paris	Paris (Berlioz)
Year	1762	1774	1859
Voice fach Orpheus	Alto-Castrato	Haut-Contre (Tenor)	Alta
Language	italian	french	french
Version	Vienna	Paris	Mied
Basso	Cembalo	Low strings	Low strings
Librettist	Calzabigi	Moline	Molinie/Viardot
Acts	3	3	4
Dance scenes	2	>5	>5

 

 

Pařížská adaptace

Především bylo nejvýraznější, že Gluck použil pro hlavní roli haut-contre, tenoristu s velmi vysokou tessiturou namísto kastráta. Tím změnil tóniny a rejstříky celé opery, a tím ji výrazně proměnil. Gluck napsal roli pro francouzského tenoristu Josepha Legrose, impozantního herce a tenoristu s úžasnými výškami. Tento aspekt se stal bumerangem pro mezinárodní rozšíření díla, protože bylo obtížné najít vhodné tenory.
Druhá významná změna se týkala tanečních scén. Gluck masivně zvýšil počet baletních scén. Jednak to bylo dáno místním, tancem poblázněným vkusem, ale také tím, že délka vídeňské verze byla pro operní večer zjevně příliš krátká – měla něco málo přes hodinu. Celkem Gluck přidal 10 nových čísel, z nichž velkou část převzal z dřívějších děl.

 

 

Berliozova verze

Mladý Berlioz našel v knihovně svého otce Gluckův životopis. Tento první kontakt s Gluckem zažehl jeho nadšení a Gluckovu hudbu studoval po celý život. Než měl v roce 1824 možnost poprvé vidět a slyšet Orfea na jevišti, intenzivně studoval dílo s partiturou. Byl šokován, když si uvědomil, jak dalece se provedená verze liší od tištěné verze z roku 1774. chtěl s tím něco udělat, ale mělo trvat dalších 35 let, než sám uvedl obnovené provedení v pařížském Théatre lyrique. Do hlavní role se mu podařilo získat slavnou altistku Pauline Viardotovou namísto obvyklého obsazení a Haut-Contre.

Berlioz (podporovaný Camillem Saint-Saensem) převzal z Gluckovy pařížské verze většinu partů, kde Orpeus nezpívá. Pro Orfeovy pasáže použil vídeňskou verzi s instrumentací verze francouzské. Pro hlavní roli si vybral slavnou altistku Pauline Viardot-García, kterou Berlioz horlivě podporoval. Premiéra této verze měla ohromný úspěch. Od té doby se opera stala doménou žen.

 

 

Směs verzí

Z málokteré jiné opery existuje více verzí než z tohoto díla. I Gluck operu při představeních opakovaně přizpůsoboval místním zvyklostem (tj. zpěvákům). Praxe následujících 200 let ukázala, že inscenátoři verze velkoryse míchali, a tak bylo téměř každé jednotlivé představení jedinečné.
Tento operní průvodce používá víceméně Berliozovu verzi, která obsahuje nejpůvabnější kusy.

 

 

 

 

Synopse: Eurydika leží pohřbená v háji, uštknutá jedovatým hadem.

.
Už předehra je překvapivá. Euridika je uložena v lese, ale hudba je slavnostní.

Ouvertura – Gardiner

 

Synopse: Orfeus vášnivě oplakává její smrt, zatímco pastýři a nymfy zdobí čerstvý hrob. Podle antického obřadu uhasíná oheň pochodně, symbol manželského svazku mezi Orfeem a Eurydikou, který byl přetnut smrtí.

Hudba se mění s příchodem Orfea do ponurých sfér. Těžké trombony napodobují pohřební hudbu. Sbor je opakovaně zastíněn Orfeovým nářkem.

Ah, dans ce bois tranquille et sombre – Minkowski

Orfeův nebeský nářek

Synopse: Orfeus posílá všechny pryč, aby byl sám se svým žalem, a loučí se se svou Euridikou.

Na rozloučenou složil Gluck dojemnou, ale nikoliv plačtivou árii.

Slyšíme skvělou nahrávku z padesátých let s tenoristou Leopoldem Simoneauem, který dokázal zvládnout vysokou tessituru.

Objet d’amour – Simoneau

 

 

Synopse: Nechce bez ní žít.

Accablé des regrets (český překlad)

 

 

Synopse: Rozhodne se vydat do podsvětí, aby vyrval Eurydiku z říše mrtvých. Objeví se Amor, anděl lásky, a oznámí mu, že Jupiter je dojat jeho žalem a uděluje mu právo sestoupit do podsvětí. Jupiter si však klade jednu podmínku, nesmí se na ni podívat, jinak ji navždy ztratí.

Soumis au silence – Harousseau

Velká bravurní árie

Synopse: Orfeus je zároveň v euforii, že Eurydika bude žít, ale zároveň v depresi, protože se jí nesmí dotknout ani se na ni podívat. Je připraven čelit nebezpečnému dobrodružství.

Tato árie je klasickou bravurní árií. Ve skutečnosti by v této reformní opeře neměla mít místo, ale Gluck pravděpodobně chtěl árii dopřát prvnímu Orfeovi, Josephu Legrosovi, klasickou koloraturní árii s dlouhými koloraturními běhy a koloraturní kadencí.

Berlioz chtěl tuto árii ze své verze vyhodit, protože byl přesvědčen, že ji nenapsal sám Gluck, ale Bertoni (což se dnes již netuší).

Velkou kadenci na konci árie vytvořila Pauline Viardotová s pomocí Berlioze a Saint-Saense.

Amour, viens rendre à mon ame – Verrett

 

 

 

 

 

Tanec fúrií

Synopse: Fúrie, které střeží vchod do podsvětí, tančí před přízračnou jeskyní na řece Styx, skryté v oblacích dýmu.

Gluck vykresluje skvělý obraz Fúrií, hudba zní neuvěřitelně moderně. Neseny tremolem smyčců, bičovány větry, sbor zpívá unisono nikoliv melodie, ale pouze terciové kroky.

Danse des furies – Minkowski

 

Synopse: Všimli si příchodu Orfea.

Orchestr začíná pomalu, zvyšuje tempo, až se ozve pekelná scéna s řevem a běsněním, které dosud nebylo znát.

Quel est l’audacieux – Froment

 

Orfeova nebeská prosba, vrchol díla

Synopse: Zpočátku se nenechají Orfeovým zpěvem uklidnit, ale Orfeův srdceryvný nářek je obměkčí a oni ho nechají vstoupit do podsvětí.

Za doprovodu zvuků harfy zpívá Orfeus svou krásnou píseň. Pěkným efektem jsou průpovídky sboru (Non). Velkolepý hudební obraz hluboce tvůrčího skladatele.

Laissez-vous toucher par mes pleurs – Croft

Slavný balet na Champs Elysées

Synopse: Na Ostrově zesnulých hrdinů tančí tanec požehnaných duchů.

Tato baletní pantomima se proslavila v neposlední řadě díky roli sólové flétny.

Ballet des ombres heureuses

 

Skladba se stala populární a byla upravena pro další nástroje, zde pro sólový klavír v interpretaci Yuja Wanga.

Ballet des ombres heureuses pro klavír – Yuya Wang

Synopse: Eurydika si užívá klidu a kouzel tohoto ostrova.

Pěkný, klidný rozhovor mezi Euridikou a sborem.

Cet asile aimable et tranquille – Bender

Blahodárné vytržení

Synopse: Orfeus vstoupí na ostrov. Okouzlen čistotou žasne nad krásou tohoto místa. Ale jen Eurydika mu může vrátit chuť do života.

Okouzlená interpretace okouzleného díla, zpívá Janet Bakerová

Che puro ciel (Quel nouveau ciel pare ces lieu) – Baker

 

 

Synopse: Požehnaní duchové oznamují, že se zde setká s Euridikou.

Krásná sborová skladba.

Viens dans ce séjour paisible

 

 

 

 

 

 

 

Synopse: Orfeus táhne Eurydiku za sebou, aniž by se na ni podíval. Eurydika je šťastná, že se s Orfeem znovu setkává, ale dráždí ji Orfeova zdrženlivost, že se jí Orfeus nedotýká ani se na ni nedívá. Orfeus ji žádá, aby mu důvěřovala a doprovázela ho.

Gluckovi se občas vyčítá, že komponoval velmi přímočarou a jednoduchou hudbu, jeho partitura je vždy velmi “uklizená”. To s sebou nese nebezpečí, že se hudba může v určitých momentech stát neinspirativní, pokud není dobře interpretována. Tuto pasáž slyšíme impozantně zazpívanou Barbarou Hendricks a Sophií von Otter, které přesvědčivě vystihují dramatičnost (při vší klasičnosti) této situace. Krásné ritardandi a accelerandi dodávají hudbě život.

Vien, suis un époux qui j’adore – Hendricks / von Otter

Slavná árie “che faro senza Euridice”

Synopse: Eurydika však nevidí smysl v tom, že by měla opustit ráj a žít bez Orfeovy lásky. Chce Orfea opustit a Orfeus v tom vidí svou poslední šanci, jak se na ni podívat. To je však pro Eurydiku rozsudek smrti a ona mu umírá před očima. Orfeus oplakává ztrátu své Euridiky.

Gluckova skladba pro Euridiku se stala jednou z nejslavnějších árií vůbec a diskografie obsahuje nespočet nahrávek pěvců nejrůznějších hlasových rozsahů. Vzhledem k tomu, že Gluck napsal verzi pro Vídeň i pro Paříž, existuje verze francouzská (“J’ai perdu mon Euridice”) i italská (“Che faro senza Euridice”).
Gluck napsal tento nářek v durové tónině, ačkoli Euridicino zoufalství nad údajným Orfeovým chladem během árie neustále narůstá. Hanslick, slavný kritik 19. století, řekl, že hudba této árie mohla být stejně dobře napsána s veršem “J’ai trouvé mon Euridice” místo “J’ai perdu mon Euridice”.
Gluck však zvolil tóninu záměrně. Truchlení mělo být dosaženo jednoduchostí árie a orchestrálního doprovodu, který jen krátce přechází do mollové tóniny. V rozporu s konvencemi opery seria chtěl reformátor Gluck odstranit veškerou umělou zdobnost zpěváků a záměrně se obešel bez ornamentů. Tento aspekt (viz také interpretace níže) vedl k diskusi, zda je ornamentika v této árii přípustná.
Nicméně účinek, který Gluck touto árií vyvolal, je grandiózní, současníci jako Rousseau byli nadšeni a árie se stala snad prvním superhitem v dějinách opery.

Pro mnoho současníků byl výraz a vřelost hlasu Kathleen Ferrierové jedinečný. Bruno Walter, blízký souputník její krátké kariéry, po její předčasné smrti napsal, že vedle Gustava Mahlera byla největší osobní známostí jeho hudebního života. Kathleen Ferrierová zemřela v roce 1951 ve věku 41 let na rakovinu prsu. Právě zkoušela Orfea. Interpretace (živá rozhlasová nahrávka) je brilantním dokumentem jejího hlasu: oduševnělá vřelost, výrazné vibrato a éterické pianissimy.

Che faro senza Euridice – Ferrier

 

Ferrier byl jedním ze vzorů Janet Bakerové, která s ní sdílela hlasovou fachu altu. Janet Bakerová byla světově proslulou oratorní a liederovou zpěvačkou, ale operu zpívala pouze na britských ostrovech, především v Glyndebourne a ve Skotsku. V roce 1982 zpívala Orfea na rozloučenou a svou oduševnělou interpretací opět způsobila senzaci.

Che faro senza Eurydice – Baker

Synopse: Teď už nechce žít a chce se s ní spojit v podsvětí. Tam se mu postaví Amor. Řekne mu, že jeho smrt není nutná a že se jí ukázal hodným. Probudí Eurydiku a oba se ohromeni postaví proti sobě.

Tria jsou v této hudbě vzácným druhem, zde jedno s crescendem přes 3 minuty,

Tendre amour – Hendricks / von Otter

 

Synopse: Zatímco se Amor vznáší k nebi, všichni zpívají chvalozpěv na anděla lásky.

Le dieu de Paphos et de Gnide.

 

 

 

Doporučení k nahrávání

ARCHIV, Richard Croft, Mireille Delunsch, Marion Harousseau pod vedením Marca Minkowského a les musiciens du Louvre.

 

 

 

Peter Lutz, opera-inside, online operní průvodce o ORFEO ED EURIDICE od Christopha Wilibalda Glucka