Online průvodce operou a synopse Wagnerova PARSIFALA
Stejně jako Verdiho Falstaff a Pucciniho Turandot patří “Parsifal” k posledním, věkovitým slovům mistra. “Parsifalem” se Wagner snažil o něco univerzálního, co by uměleckou praxi povýšilo na úroveň svátku, Wagnerovými slovy “scénicko-oslavné hry”. Vzniklo tak jedinečné dílo, které dodnes uchvacuje posluchače svým mýticko-náboženským námětem a duchovním i hudebním obsahem.
Obsah
Zajímavost
Titurel, der fromme Held, der kannt’ ihn wohl
Nun achte wohl und lass mich sehn
Wie dünkt mich doch die Aue heute schön (Karfreitagszauber)
Doporučení k nahrávání
Premiéra
Bayreuth, 1882
Libreto
Richard Wagner podle příběhu Tannhäuser Wolframa von Eschenbacha, kroniky artušovských legend Chrétiena de Troyes a různých středověkých pramenů.
Hlavní role
Amfortas, král Grálu (baryton) - Gurnemanz, rytíř Grálu (bas) - Parsifal, nevědomý blázen (tenor) - Klingsor, odpadlý rytíř (bas) - Kundry, kouzelnice (soprán nebo mezzosoprán) - Titurel, Amfortasův otec (bas)
Recording recommendation
PHILIPPS, Jess Thomas, Hans Hotter, George London, Martti Talvela, Gustav Neidlinger, Irene Dalis, řídí Hans Knappertsbusch a sbor a orchestr Bayreuthských slavností.
Synopse
Komentář
Biografické aspekty
Wagner komponoval Parsifala v poslední fázi svého života (1878-1882) a byl si vědom, že to bude jeho poslední dílo. Již řadu let trpěl vážnými srdečními problémy. Záchvaty se stupňovaly a jeho zdravotní stav byl trvale chatrný. Navíc ho tížily finanční problémy; finanční zátěž Festspielhausu, postaveného v roce 1876, byla obrovská a z obavy o jeho životní dílo mu v sedmdesátých letech uložila velké pracovní povinnosti. Zimy v Bayreuthu byly velmi chladné a mlhavé a on jim unikal pravidelnými výlety na jih, kde občas nacházel inspiraci pro kompozici “Parsifala”. Návštěva Rapalla v zahradě Palazzo Rufolo ho inspirovala ke Klingsorově zahradě (“Našel jsem kouzelnou Klingsorovu zahradu!”) a katedrála v Sieně se mu stala vzorem pro kopuli Montsalvatu.
Tvorba libreta
Podle Wagnerových informací pochází první oficiální návrh dějové skici z roku 1857; s parzifalskou legendou se Wagner setkal dokonce již o deset let dříve během slavného mariánskolázeňského léta při přípravách na “Tannhäusera”. Náčrt z roku 1857 se ztratil, definitivní verze byla sepsána až o 20 let později. Celý prozaický text pochází od Wagnera a vychází z různých středoevropských ság. Nejvýznamnějšími byly “Tannhäuserův příběh” Wolframa von Eschenbacha a Kronika artušovských legend Chrétiena de Troyes.
Když Wagner koncipoval ságu o Grálu, musel učinit některá rozhodnutí ohledně jejího obsahu, protože některé prvky artušovské ságy jsou nejasné, pokud jde o původ a konstrukci. Například nebylo jasné, zda byl grál nádoba, nebo kámen, nebo kde se nacházel a jak se jmenoval hrad Montsalvat. Kromě toho přidal vlastní nápady, z nichž nejvýznamnější je jeho vlastní kreace Kundry, která byla pravděpodobně výsledkem buddhistické reinkarnační mystiky (vychází z legendární postavy “Cundrie la Surziere”).
Hudba
Wagner chtěl pro Bayreuth a Parsifala vytvořit nový orchestrální zvuk. Učinil jej méně dechovkový než v Prstenu a barvy nástrojů se vzájemně více prolínaly, což inspirovalo Debussyho. Byl horlivým Wagnerovým příznivcem a prohlásil, že “Pelléas” by byl bez “Parsifala” nemyslitelný. Orchestrální řeč se v “Parsifalovi” stala zcela důležitější a zabrala více prostoru než v předchozích dílech na úkor zpěvního hlasu; role Parsifala je ze všech Wagnerových hlavních rolí nejkratší.
Wagner v tomto díle jako obvykle použil leitmotivy. Jejich význam se od dob Prstenu změnil. Ještě důležitějšími se staly vazby mezi motivy: naznačují příslušnost (například diatonické motivy poukazují na svět Montsalvatů a chromatické na svět Klingsorů), ukazují souvislosti (mnoho malých leitmotivů bylo odvozeno z větších leitmotivů – tzv. základních témat – viz příklad v komentáři k předehře), existují skupiny motivů, které spolu hudebně souvisejí (například motivy Kundry, náboženské motivy atd.). Architektura motivů je velmi propracovaná a v tomto operním portrétu se seznámíte asi s desítkou motivů.
Interpretace
Interpretace tohoto díla není snadná a je velmi složitá. Wagner si jako vždy dával pozor, aby nezanechal oficiální výklad díla. Poskytl však poměrně dost interpretačních náznaků, například že hledání vykoupení a regenerace tvoří ústřední téma, a dílo popsal jako scénickou slavnost, jako něco sakrálně-náboženského. Je sporné, zda se jedná pouze o křesťanské tvrzení, nebo o tvrzení univerzálnější, mýtické povahy. Přestože relikvie a rituály použité v tomto díle jsou převážně křesťanského původu, redukce na křesťanské myšlení není nevyhnutelná. Wagner napsal v pozdních letech během komponování Parsifala a po něm ve svých bayreuthských listech několik esejů, které dokonce stavěly téma do árijského, antisemitského kouta, ale je třeba si uvědomit, že (myšlenková) geneze “Parsifala” sahá přinejmenším do padesátých let a tam dominovaly schopenhauerovské myšlenkové světy a určité přístupy (přerušeného) buddhismem inspirovaného projektu “Die Sieger” posloužily jako filozofický rámec “Parsifala”.
Křesťanské lásky je v této opeře kupodivu málo, o to více se vše točí kolem vykoupení, Wagnerova životního tématu. Téměř všechny postavy, které “Parsifala” obývají, chtějí být nějakým způsobem vykoupeny. Amfortas ze své fyzické bolesti, Kundry ze svých duševních úzkostí, Gurnemanz a rytíři z nedobrovolného opuštění rituálu, a dokonce i Parsifal je vykoupen polibkem Kundry. Wagner v jeho případě dokonce hovořil o “vykoupení Vykupitele”.
Další důležitou interpretační dimenzi lze nalézt ve venerické touze. Povrchně nacházíme symboly ženy v míse grálu a muže v kopí. Rytíři mohou prožívat životodárnost rituálu Grálu pouze se sjednoceným kopím a mísou, ačkoli je jim uložena cudnost. Amfortas se s Kundry stal necudným a musel to odčinit. Klingsor chtěl této těžké zkoušce uniknout a vykastroval se. Taková cudnost však nebyla na místě, protože musela přijít jako “odříkání” zevnitř. V důsledku toho byl Klngsor vyvržen a stal se mstitelem. Toto Schopenhauerovo odříkání, které jsme zažili již u Hanse Sachse, rezonovalo zejména u Ludvíka II, který možná zažil ozvučení skrze vlastní homosexualitu. Jedinečnou postavou je Kundry, která se pohybuje v obou světech. Ještě v Tannhäuserovi Wagner elegantně oddělil děvku (Venuši) od světice (Evy). V Parsifalovi je Kundry neprůhlednou služkou v Montsalvatu a “děvkou” v Klingsorově říši a stává se schizofrenní ženou, která stále hledá vykoupení skrze čistého, jenž dokáže odolat jejímu vábivému umění a vyvolat v ní slzy a lítost.
První představení a recenze
Wagner výslovně prohlásil, že “Parsifal” má být uváděn pouze v Bayreuthu. Z uměleckého hlediska to podporovala skutečnost, že orchestraci uzpůsobil pro Festspielhaus a dílo koncipoval jako jevištní zasvěcovací slavnost, jejíž náboženská tematika se hodila pro “poutní místo”, jakým byl Bayreuth, ale pro “požitkářské” divadlo by se myslitelně nehodila. Navíc příjmy z exkluzivního Parsifala měly Bayreuthu pomoci zajistit finanční budoucnost. Premiéra se konala v Bayreuthu v roce 1882 před slavným publikem pod vedením Hermanna Leviho. Festival se toho roku konal poprvé od finančního fiaska v roce 1876 a byl věnován výhradně “Parsifalovi”. Při šestnáctém a posledním představení se Wagner ujal taktovky ve třetím dějství a dirigoval tak naposledy v životě. Stejně jako Tristan měl i Parsifal obrovský vliv na ostatní skladatele, mezi nejhorlivější obdivovatele patřili Claude Debussy, Gustav Mahler a Giacomo Puccini. Právní ochrana díla trvala 30 let a od roku 1913 směla dílo uvádět i jiná divadla (do té doby se uskutečnilo jen několik málo představení). Metropolitní opera dokonce navrhovala, aby se divadla představení zřekla, ale od roku 1913 zachvátila svět parsifalová mánie, kdy každý chtěl dílo představit svému publiku. Wagnerova vdova Cosima se pokusila v německém Říšském sněmu prodloužit ochrannou lhůtu, ale návrh byl zamítnut.
Parsifal Wielanda Wagnera z roku 1951
Po druhé světové válce musel Bayreuth hledat nový začátek. První festival se konal v roce 1951 a tento nový začátek hledali v nové inscenaci Parsifala. Wagnerův vnuk Wieland ji zcela přepracoval. Zřekl se jakékoli naturalizace a vsadil na řídkou scénografii, podpořenou strašidelnou světelnou režií. Dokonce i holubice se objevila jen jako světelný bod (což mělo dirigenta Knappertsbusche přivést ke zdi). Hudebně tuto novou inscenaci řídil Hans Knappertsbusch, který jako bývalý asistent Wagnerova spolupracovníka a dirigenta Hanse Richtera udržoval tradici širokých temp. Tato inscenace byla z hlediska nahrávání pečlivě sestavena dvakrát (1951 a 1962) a verze z roku 62 se stala referenční nahrávkou díky lepší technice záznamu (stereo), i když výkony pěvců byly v nahrávce z roku 51 o něco lepší.
Parsifal Prehistorie
Předchůdce: Jednou král Titurel obdržel od anděla Kristovy relikvie: kopí, kterým byl probodnut bok na Golgatském kříži, a kalich, jímž pak byla zachycena Kristova krev. Aby tyto relikvie ochránil, postavil na severní, křesťanské straně hory hrad Montsalvat a založil řád rytířů Grálu, do něhož mohou vstoupit pouze muži, kteří z vnitřního přesvědčení zůstávají čistí. Klingsor, odpadlý rytíř, si postavil kouzelný hrad na jižní, arabské straně a snažil se svést rytíře se svými květinovými dívkami a ukrást Grál. Titurelův syn Amfortas se vydal porazit Klingsora pomocí kopí, které dokáže porazit i svaté rytíře. V Klingorově kouzelné zahradě byl cudný Amfortas sveden démonickou Kundry a Klingsor, ve chvíli neopatrnosti dokázal spéru zastavit. Ten si ji ponechal a zasadil Amfortasovi ránu, která se neměla nikdy zahojit.
Programová předehra
Synopse: V lese v horách severního Španělska. Nedaleko hradu Grálu Montsalvat.
Hned na začátku zazní “motiv svátku lásky”, rozsáhlé téma:
Zvláště nápadná je synkopická forma, v níž není cítit metrum a je v ní cítit vytržení, vznášení se. Sám Wagner ji označil za ústřední hudební téma tohoto díla. Stane se hudebním motivem rituálu přijímání ve finále 1. dějství. Wagner tímto dlouhým tématem vytvořil (Wagnerovými slovy) “základní téma” v tom smyslu, že jej lze rozložit na tři části, z nichž každá se stává opět novým motivem! První část najdeme v motivu Grálu, druhá (menší) část se stane motivem bolesti a třetí část se stane motivem kopí.
Po trojnásobném výskytu motivu hostiny lásky slyšíme tzv. motiv Grálu, další ústřední leitmotiv tohoto díla:
Hned poté zazní třetí důležitý motiv preludia. Je to krátký, ale silný motiv víry:
V první části preludia jsme vstoupili do hudebního světa Montsalvata, jehož hudba byla převážně diatonická. Se zazněním tremola se hudba stává více chromatickou a věnuje se tematickému komplexu utrpení.
Vorspiel – Knappertsbusch
Amfortas marně hledá vysvobození ze svého utrpení
Synopse: Rytíř Grálu Goornemanz je u lesního jezera nedaleko hradu. Se svými panoši čeká na okraji lesního jezera na krále, který se v chladivém jezeře každé ráno koupe, aby na chvíli zapomněl na své velké bolesti. Je s ním Koondry, který přivezl léčivé byliny z Arábie. Amfortas je sem přenesen na lůžku a vděčně přijímá Koondryho byliny. Pokud krále neuzdraví, je i ona v koncích. Král je odnesen k jezeru.
Pro Wagnera byla Amfortasova role ústřední. Jeho utrpení přirovnal “k utrpení nemocného Tristana ze třetího dějství s přírůstkem” (dopis Mathildě Wesendonckové). Vše se v tomto díle točí kolem jeho vykoupení Parsifalem. Když přichází, slyšíme jeho motiv:
Vyhlídka na ochlazeníff, úleva od bolesti a zářivá příroda Montsalvat vzdoruje trpícímu Amfortovi krásným motivem, tzv. motivem ranní nádhery:
Na tomto místě by mělo být proloženo něčím životopisným/nepřímým. Stejně jako u mnoha jiných svých děl měl Wagner i pro “Parsifala” múzu. Cosima se dívala jinam, když měl Wagner během festivalu v roce 1876 poměr se svou francouzskou obdivovatelkou Judith Gautierovou. Následně, když se vrátila do Paříže, se stala důležitým zdrojem vůní, které posílal z Paříže. Wagner byl na těchto esencích závislý a například si denně lil do koupele půl džbánku kosatcového mléka. Říkal jí “jeho Cundrie”, která mu podávala esence, stejně jako to dělala Kundry s trpícím Amfortem.
Recht tak! Habt Dank – van Dam / Hölle
Gurnemanzovo skvělé vyprávění
Synopse: Panoši se ptají, kdo je ta tajemná žena. Goornemanz jim odpoví, že je to prokletá žena, která splácí dluh. Polomrtvá byla nalezena v lese v době, kdy se Amfortasovi stala ta strašná věc. Vypráví panošům příběh o Amfortově ráně, která ho trápí už léta a od té doby se nezavřela. Oštěp leží nedosažitelně v Klingsoru. Při modlitbě se Amfortasovi zjevil hlas, který prorokoval, že jen čistému bláznovi, který ví díky soucitu, se může podařit kopí získat zpět, ránu vyléčit a krále vykoupit z jeho bolestí.
Velké Gurnemanzovo vyprávění nám odhaluje další tři ústřední hudební motivy. Když Gurnemanz hluboce pohnutě vypráví příběh o tom, jak Titurel kdysi dostal kalich a kopí, zaznívá andělský motiv, který souvisí s motivem víry:
Když Gurnemanz přijde mluvit o Klingsorovi, nálada se změní a zazní motiv Klingsora:
Ve vyprávění proroctví, kdy k Amfortovi promlouvaly andělské hlasy, slyšíme motiv Blázna, který jsme slyšeli již při Amfortově vystoupení:
Motiv není velkolepý, ale nabízí zvláštní stínohru a souvisí s motivem Amfortase, neboť lid poskytne Amfortasovi vytoužené vykoupení znovuzískáním kopí.
V této scéně slyšíme Kurta Molla, který byl jedním z velkých Gurnemanzů. Jeho hlas je výrazný a vřelý. Slyšíme ho v Karajanově nahrávce.
Titurel, der fromme Held, der kannt’ ihn wohl.
Parsifal se objeví a stane se nositelem naděje
Synopse: Nyní se objeví muž s mrtvou labutí v ruce, kterou sestřelil z oblohy lukem. Goornemanz ho napomene, že lov je zde zakázán.
Tento cizinec je Parsifal, který se objevuje s motivem pojmenovaným podle něj:
Protože Parsifal je v této scéně stále ještě blázen, zní jeho motiv nenápadně; teprve ve své zářivé podobě zazní v rohu ve třetí větě jásavě.
Weh, Weh! Wer ist der Frevler – Hoffmann / Moll
Slavná přechodová hudba
Synopse: Rytíř Grálu požaduje znát jméno lovce. Parsifal prohlásí, že ho nezná. Kundry mu vysvětlí, že ho jako blázna vychovala jeho matka Herzeleida. Gurnemanz pak mladíka pozve na hrad v naději, že narazil na blázna, který jednou ukradne Klingsorovi kopí.
Když se Gurnemanz s Parsifalem vydávají na hrad, zazní velkolepá hudba proměny, kterou uvádí motiv zvonu:
Verwandlungsmusik – Karajan
Wagnerovy zvony Grálu
Když se Gurnemanz a Parsifal blíží k hradu, uslyší zvony. Wagner si přál zvláštní zvuk zvonů, “o dvě oktávy nižší než zvony svatoštěpánského dómu ve Vídni”. To by však vyžadovalo čtyři zvony o hmotnosti 280 tun oceli pro čtyři tóny. Wagner nechal bayreuthského výrobce klavírů postavit neobvyklý nástroj, který vydával zvláštní zvuk, jaký Wagner chtěl. Ve dvacátých letech Siegfried Wagner a dirigent Karl Muck přemýšleli a výsledek nástrojářů vypadal jako obří sudy na víno s nataženými strunami. Bohužel byly ve válečných letech roztaveny. Dodnes je lze slyšet na Muckově nahrávce z dvacátých let a vidět na fotografii.
Velký rituál přijímání začíná
Synopse: V síni Montsalvat je Parsifal svědkem přijímacího rituálu, na který ho Gurnemanz pozve, aby Parsifala získal na svou stranu. Slavnostně napochodují rytíři. Nakonec je Amfortas vnesen dovnitř.
Tento vstup je doprovázen dlouhou, zdrcující hudbou. Sborovou hudbu zpívají jak viditelné, pohyblivé sborové skupiny, tak neviditelné sborové skupiny znějící shora. Tato scéna je opět poháněna motivem zvonu, jehož krokový, tečkovaný motiv naznačuje vjezd rytířů. V první části slyšíme rytířský sbor, který vytváří bezprostřední efekt silnými crescendi a decrescendi. Se “sborem ze středních výšin” dochází ve druhé části (Den sündigen Welten) ke změně nálady. S “Chlapeckým sborem z krajních výšin dómu” se hudba ve třetí části mění v éterickou.
Nun achte wohl und lass mich sehn – Levine
Amfortův dojemný monolog
Synopse: Je slyšet hlas Amfortova otce, který nabádá svého syna, aby splnil svou povinnost a zahájil obřad obnovy života. Amfortas, sužovaný bolestí, kterou rituál ještě umocňuje, však chce obřad odmítnout a touží po smrti.
Nein, lasst ihn unenthüllt – Weikl
Odhalení grálu
Synopse: Mísa je slavnostně odhalena, shora do ní proniká paprsek světla a září světélkujícím purpurem. Amfortas žehná chlebu a vínu, všichni jsou na kolenou.
Při odhalování grálu se opět rozezní velká chórová scéna.
Enthüllet den Gral – Karajan
Synopse: Rytíři přijímají večeři Páně. Amfortas poté odchází ze sálu následován rytíři. Gurnemanz a Parsifal zůstávají vzadu. Rytíř se s otázkami obrátí na blázna, ale Parsifal zůstane neohromen a Gurnemanz ho vyhodí ze sálu se slovy: “Jsi jen blázen. Shora se ozve hlas: “Osvícený soucitem, nevinný blázen”
Wein und Brot des letzten Mahles – Karajan
PARSIFAL Act 2
Klingsor nařídí Kundry, aby svedla Parsifala
Synopse: Na Klingsorově kouzelném hradě. Kundry se vrátila ke Klingsorovi, podařilo se mu ji k sobě opět nalákat. Parsifal se blíží k hradu cestou z Montsalvatu a Klingsor nařídí Kundry, aby Parsifala svedla, jako to kdysi udělala s Amfortasem.
Die Zeit ist da
Synopse: Parsifal se objeví v Klingsorově zahradě. Tam se květinové dívky snaží Parsifala svést, ale bez úspěchu.
Sám Wagner nazval hudbu přízračných květinových dívek “hudbou vůní” a koncipoval ji s vlastními hudebními motivy.
Scéna květinových dívek – Jordán
Synopse: Kundry vstupuje na tuto scénu v proměněné podobě jako mladá žena. Osloví ho Parsifal, čímž odhalí jeho pravé jméno. Vypráví mu o své matce, která ho chtěla chránit, ale v jeho nepřítomnosti ze strachu zemřela.
Wagner napsal tuto scénu, v níž se Kundry snaží využít Parsifalových citů k matce, ve stylu ukolébavky.
Tuto pasáž slyšíme ve dvou interpretacích.
Christa Ludwigová byla vynikající Kundry. Už jako Venuše, Kundryino alter ego, byla brilantní svůdnicí.
Ich sah das Kind – Ludwig
V roce 1950 zpívala Maria Callasová Kundry, což bylo její poslední vystoupení ve wagnerovské roli. Odehrála se v Římě, zpívala ji italsky. Účinek je úžasný. Nejen hlas Callasové zní “jinak”, ale také italština se svými plynulými, měkčími samohláskami a souhláskami dodává scéně snový nádech.
Ich sah das Kind – Callas
Kundryho pokus o svádění
Synopse: Parsifala se zmocní výčitky svědomí a lítost nad matkou. Kundry se snaží využít jeho smutku. Polibek na ústa, který zamaskuje jako poslední pozdrav od matky, má však opačný účinek. Skrze její objetí nyní pociťuje lítost. Pozná Amfortinu bolest a odstrčí Kundry pryč.
Parsifalův výbuch při slovech “Amfortas! Die Wunde” je velkým zlomem této opery. Zde se proměňuje z ryzího blázna ve vědoucího soucitného člověka.
V této pasáži slyšíme Jonase Kaufmanna, který Parsifala zpívá mocným hlasem a Kundry se plahočí v po kotníky hluboké krvi v metropolitní inscenaci z wagnerovského roku 2013.
Amfortas! – Die Wunde! – Kaufmann
Synopse: Kundry se nevzdává. Chce, aby se nad ní slitoval a vykoupil ji, která se kdysi posměšně vysmívala Spasiteli do tváře na kříži. Parsifal však nyní zná své poslání.
Také pro Kundry je tato scéna velkým zlomem; tímto vyznáním začíná její odčinění.
Slyšíme Martu Mödlovou, jednu z velkých hlasových dramatiček a Kundry padesátých let. Téměř dvě desetiletí byla výhradní Kundry v Bayreuthu.
Grausamer! Fühlst im Herz nur and’rer Schmerzen – Mödl
Klingsor se objeví a pokusí se zvrátit průběh událostí
Synopse: Klingorson je vrah, který se v roce 1914 stal králem, a tak se mu podařilo vybojovat vítězství: Kundry vidí neúspěšnost svého snažení a přivolá si na pomoc Klingsora. Ten se objeví s kopím a vrhne ho Parsifalovi na hlavu, ale Parsifal letící kopí uchopí, drží ho nad hlavou a zažene Klingsorovo kouzlo tím, že kopím nakreslí kříž. Hrad se potopí a zahrada se promění v pustinu. Parsifal pohlédne na zhroucenou Kundry a zavolá na ni, že ví, kde ho najde. Vydává se hledat Montsalvata.
Vergeh, unseliges Weib – Hofmann / Vejzovic / Nimsgern
PARSIFAL Act 3
Pustina Montsalvat
Synopse: V oblasti Montsalvat je jaro.
Předehra k druhému dějství začíná ponurým motivem. Tato bezútěšná nálada popisuje úpadek rytířské ligy. Předehru hrají pouze smyčce ve stylu smyčcového kvarteta. Hudba je chromatická, zůstává v klavírním provedení a okamžitě připomíná třetí dějství “Tristana”.
Vorspiel – Petrenko
Parsifalův návrat
Synopse: Gurnemanz zaslechne sténání. Zjistí, že Kundry leží napůl zmrzlá na podlaze ve svém kajícném rouchu. Když ji probudí, zdá se mu proměněná. Pak v dálce objeví rytíře, který nese v ruce kopí. Když si sundá přilbu, poznají v něm blázna, který je před mnoha lety navštívil. Gurnemanz mu vypráví o úpadku rytířstva, o smrti Titurela, který musel zemřít bez životodárného účinku rituálu, a o tom, že Amfortas už léta odmítá rituál Grálu, aby si vynutil jeho smrt. Parsifal mu zase vypráví o své dlouholeté, kamenité cestě za Montsalvatem, kam chtěl vrátit kopí.
Dojatý Gurnemanz, doprovázený andělským motivem, uznává vrácení kopí a vypráví o osudu bratrstva.
O Herr! War es ein Fluch, der dich vom rechten Pfad vertrieb – Weber / Vinay
Parsifalovo požehnání
Synopse: Parsifal se vyčerpaně zhroutí. Gurnemanz s vědomím, že má před sebou Amfortasova nástupce, Parsifalovi požehná, zatímco mu Kundry myje nohy. Poté pomaže Parsifalovi hlavu a přivítá ho jako Amfortasova nástupce.
Se slovy Gurnemanze “Gesegnet sei, du Reiner, durch das Reine” (Ať ti žehná tato čistota, čistý!) zazní velkolepý motiv požehnání:
Za doprovodu patetické dechovky pak Gurnemanz vykoná pomazání:
Gesegnet sei, du Reiner – Sotin / Hoffmann.
Kouzlo Velký pátek
Synopse: Parsifal se ze své strany obrátí na Kundry a provede křest, aby ji vykoupil z jejích muk a viny. Parsifal opět na dlouhou dobu poznává krásu přírody a života.
Tuto slavnou scénu, která se odehrává po Kundryině křtu, Wagner nazval “velkopáteční kouzlo”, které je stejně jako Waldweben orchestrální mezihrou inspirovanou Beethovenovým Pastorale. Vyznačuje se tzv. motivem květinové louky, který hraje hoboj a popisuje půvabné barvy, tvary a vůně lesa a louky:
Wie dünkt mich doch die Aue heute schön – Thomas / Hotter
Synopse: Nyní se všichni tři vydávají na hrad. Parsifal nese slavnostně kopí před sebou.
S hudbou proměny slyšíme opět zvonivou hudbu (viz I. dějství), ale v basech ještě doznívá další melancholický motiv.
Mittag. Die Stund ist da – Moll
Rituál Velkého pátku
Synopse: Je Velký pátek a ve velké síni Montsalvatu se rytíři scházejí k rituálu. Přinášejí rakvičku s Titurelovým tělem a nosítka.
Geleiten wir im bergenden Schrein – Karajan
Léčení
Synopse: Amfortas stojí před svatyní. Amfortas bolestně cítí vinu za otcovu smrt, protože už nikdy neodhalil grál. Rytíři ho prosí, aby životodárný grál odhalil. Amfortas je požádá, aby ho zabili, aby ho vykoupili, a daruje jim ránu. Do této scény vstupuje Parsifal a dotkne se otevřeného zranění hrotem kopí, které se zázračně uzavře. Představí kopí rytířům a sebe jako nového krále.
Nur eine Waffe taugt die Wunde schließt – Kaufmann
Synopse: Parsifal nyní provádí rituál jako nový Král Grálu a Grál opět září. Z kopule se snese bílá holubice a vznáší se nad Parsifalovou hlavou.
Z kopule kostela se opět rozezní nebeský chór.
Höchsten Heiles Wunder! – Knappertsbusch
Peter Lutz, opera-inside, online průvodce operou PARSIFAL od Richarda Wagnera.
Leave a Reply
Want to join the discussion?Feel free to contribute!